Příběhy ze záchranky
Sanitka se prodírá kolonou stojících aut. Siréna, modré stroboskopy, pak se přehoupne přes obzor a přijíždí na místo nehody. Dva lidé se z auta dostali, teď sedí u příkopu, hlavu v dlaních, zmateně zírají s nepřítomným výrazem. Řidič v autě zůstal, sedí zhroucený s čelem opřeným o volant… atd atd.
Takhle nějak si většina lidí představuje typický výjezd záchranky. Bohužel to tak není. Těchto situací pomalu ubývá. Na této stránce si můžete přečíst skutečné příběhy z každodenního života záchranné služby. Jsou většinou smutné, ale jejich protagonisty jsou lidé, kteří potřebují také pomoci. Bohužel, jejich převozem do nemocnice se jejich tíseň neřeší. Na pacienty tohoto typu je projekt 155+ orientován.
Kolem plačící ženy stáli dva policisté. Už zdálky bylo poznat, že je opilá, s vlasy slepenými krví; obličej měla skrytý v dlaních. Odvedli jsme ji do sanitky a zatopili jsme bufíkem. Policistka si k nám přisedla, aby si zapsala výpověď: stejně však budou muset zapsat novou ráno, až žena vystřízliví. Řekla nám, že celý den pila se svým druhem a jeho sestrou, nakonec ji ale druhova sestra zbila a zkopala a vzala jí kabelku. Pak nám vyprávěla, jak ji její druh týrá a jak se ho bojí. Když řekla jeho jméno, bylo nám i policistům jasné, že jde o známou firmu. Pak jsme ji odvezli do nemocnice. Ne že by její zranění byla závažná, ale nemocnice umí zprostředkovat nějaký druh sociálních služeb, protože její „domov“ není bezpečné místo, kam by se měla po propuštění vrátit.
„Tentokrát už si to nenechám líbit a jdu od něj.“
Stejně, když vystřízlivěla, se k němu hned druhý den vrátila. Ale my jsme udělali všechno co jsme mohli, protože co kdyby, náhodou, tentokrát, skutečně sebrala odvahu… Někdy je tahle práce jako špatná telenovela. (12.4.2006)
Ve večerní hodině na mne zazvonila sousedka s tím, že jí napadl manžel, že jí bolí hlava a domluvili jsme se, že zavoláme rychlou záchrannou službu. Sanitku jsem volal ze svého bytu. Sousedka nechtěla volat policii, že s ní nemá dobré zkušenosti. Při telefonátu jsem popsal situaci a patrně proto, že šlo o napadení, přijela zároveň i policie. Do domu vstupovala RZS spolu s policií. Už při vstupu označila policie sousedku za “známou firmu”, která dělá problémy. Sousedka byla vyděšená z přítomnosti policie. Pracovníci rychlé RZS vyzvali sousedku, aby si vzala kartu pojištěnce. Sousedka měla kartu v bytě odkud utekla a nechtěla se tam vrátit, aby ji manžel nenapad. V bytě bylo také dítě. Sousedka brečela, že se bojí, že nechce do bytu, že dítěti manžel nic neudělá, ale ona že tam nepůjde. Policie a RZS na sousedku stále naléhali. Sousedka se stále bránila. Po několika minutách pracovníci RZS začali sousedce říkat, že když nechce jít pro kartu pojištěnce, že s nimi nespolupracuje a ptali se jí, jestli vůbec chce ošetřit. V této velmi stresující atmosféře, kdy na sebe sousedka RZS a policie křičeli, řekla sousedka, že ošetřit nechce. Policie, nebo RZS se ptali, proč tedy volala. Řekl jsem, že jsem volal já na žádost sousedky. Po cca 10 minutách odjela RZS bez sousedky s tím, že ta pomoc odmítá. Po odjezdu sjel manžel sousedky výtahem do přízemí a situaci dál řešil s policií. Myslím si, že sousedka neodmítala popmoc RZS, ale odmítala jít do svého bytu pro kartu pojištěnce. (21.8.2005)
Mně před 2 měsíci zabásli kluka (muže).Čekáme spolu mimi a je to teď pro nás oba dost těžké.Pořád píše o tom , že se chce zabít.Já už nevím jak mu pomoci nebo ho podpořit pořád pro něj dělám co můžu, dokonce se mi podařilo změnit si příjmení na jeho abychom ho měli všichni společné. Já nevěděla, že něco provedl.Bylo to elpaso, ale nic víc nevím, jen to co na mě při výslechu sypali vyšetřovatelé.Byl to mazec ten den kdy k nám vpadlo komando.
Ráno vstanu, jdu na záchod jen tak polonahá a někdo klepe. Podívám se kukátkem a tam nějaká ženská, tak si říkám, kdo to je , asi se chce na něco zeptat, sotva jsem však pootevřela, rozrazili se mnou dveře a přimáčkli mě na stěnu a už jsem moc nevnímala. Jeden stál přede mnou a bránil mi ve výhledu. Jediné co jsem ze sebe v tom šoku vydala bylo, že jsem těhotná, byla mi zima a třásla jsem se jak…Hned volali záchranku, to s těma dveřmi trochu přepíkli.Nejsem psychicky do teď moc O.K. Šachovali tam kolem mě se zbraněmi a Míšu vytáhli z postele.Saniťáci si mě vzali zvlášť do pokoje a tam mě vyšetřili.Tlak a atd. v šílených hodnotách.A tak trvali na tom ,že u sebe musím mít vzhledem ke svému stavu někoho blízkého.Znají z vidění mou matku tak ji hned volali. Když přijela ti kriminalisté byli úplně na větvi, kdo že jí volal a tak.
(17.3.2004)